O školePro studentyPro zájemce o studium

Aktuálně

Výstava malíře Wolfganga Böhma

Čtvrtek 7. září, první týden školy, si studenti oboru Uměleckořemeslné zpracování skla zpestřili návštěvou výstavy rakouského malíře a grafika Wolfganga Böhma...

>> více

Náš student studuje v Anglii

Prezentace našeho bývalého studenta oboru MNO, který nyní studuje oděvní design v Anglii

>> více

Odborná exkurze po sklárnách v oblasti Novoborska

Ve dnech 20.6.-21.6. 2017 učitelé sklářských oborů připravili pro studenty Uměleckořemeslného zpracování skla odbornou exkurzi po sklárnách na úpatí Lužických hor

>> více
Zobrazit všechny aktuality >>

Memoriál Rostislava Čtvrtlíka 2014

Ve čtvrtek 3. dubna se konal již třetí ročník slavnostního memoriálu Rostislava Čtvrtlíka v prostorech Městského úřadu Třeboň. Soutěžní přehlídku mladých recitátorů zajišťovala OA, SOŠ a SOU Třeboň pod vedením hlavní organizátorky, Mgr. Janety Benešové.  Impulsem k realizaci této recitační soutěže byla předčasná smrt českého herce a skvělého dabéra Rostislava Čtvrtlíka, olomouckého rodáka, absolventa SPSS v Lipníku nad Bečvou, který po maturitě vystudoval obor herectví na DAMU v Praze a působil v Divadle pod Palmovkou.  Soutěžní přehlídky se zúčastnili studenti z gymnázií, středních škol i odborných učilišť. Výkony soutěžících byly hodnoceny odbornou porotou, v níž zasedala mimo jiné i starostka města Třeboně Mgr. Terezie Jenisová. V recitační části se na druhém místě umístili studenti z Milevského gymnázia, Kateřina Mošanská a Pavel Hrdina. Třetí místo obsadila studentka OA, SOŠ a SOU Třeboň Klára Němcová.  V dramatizaci textu získala první místo studentka OA, SOŠ a SOU Třeboň Lucie Nováková a třetí místo si vybojovali úspěšní studenti z již zmiňovaného Milevského gymnázia, Hedvika Patková a Marie Pichová. Tři nejúspěšnější výherci recitační soutěže postupují do celorepublikového finále, které se uskuteční 25. dubna 2014 v Děčíně.

Výhercům gratulujeme a přejeme mnoho úspěchů.

Memoriál z pohledu Petra Horáka, student 3. ročníku OA

 

 

Prostě člověk

 

            Memoriál Rosti Čtvrtlíka… Hm… Víte, zprvu by se mohlo zdát těžké psát o něčem už podruhé. Nejen kvůli tomu, že se to může jevit stejně, ale také kvůli tomu, že jste vpravdě i docela líní a nechce se vám a raději byste něco nového a cukáte se a nechcete. Myslíte si, že je to jako ostatní soutěže a ceremoniály, kde se děkuje a píše a povídá stále to samé, jak byl někdo úžasný a že na jeho počest tohle děláte, protože se vlastně chcete ukázat, jací jste velcí sami…

            Víte, ale nejhorší věc, jakou můžete v životě udělat, je myslet si, že jste něco víc než ostatní. Jsem toho názoru, že takový pan Čtvrtlík rozhodně nebyl a Memoriál není jen něčím laciným: má v sobě i něco víc. A když budete číst dál a přetrpíte to až do konce, možná naleznete to, co zrovna hledáte a nemůžete to najít, ačkoli to už máte a nevíte o tom…

            Rostislav Čtvrtlík. Když hrál, když daboval, když hovořil, když se smál – ani jste ho nemuseli znát, abyste z jeho hlasu nepoznali, že to byl zcela obyčejný člověk, jehož herectví odemykalo cestu jeho srdci.

            Tak to má dle mého názoru každý – každý si najde v životě cestu skrze kterou proudí ven síla jeho přesvědčení a velikosti, z čehož pro mě plyne, že každý je ve své podstatě talentovaný.

            Žel, není příliš lidí na světě takového formátu, kterým byl pan Čtvrtlík – a považte – jiného formátu, než o kterém slýcháváme z bulvárních časopisů a z televize o tom a o tom hollywoodském herci, co si koupil ostrov a má kupu milenek a každé platí osobního maséra, který mu vlastně nasazuje parohy – ne. Je to formát, který nepotřeboval světovou slávu, aby se zapsal do srdcí lidí kolem sebe. Byl veliký ve skromnosti, a to je ta skutečná velikost, kterou já považuji za velikou a čestnou.

            Nemám v úmyslu tady psát, jaký byl pan Čtvrtlík úžasný a bezchybný, taškařit se tu s noblesními přídavnými jmény a nazývat jej králem nebo bohem. Pro mě úplně stačí, že byl, že se usmíval a měl v sobě lásku, kterou dával dál. Víte, myslím, že to pravé bohatství se jen v srdci ukrývá a pan Čtvrtlík toho byl důkazem. Ale s tím „byl“ to pro mě zas tak jednoduché není…

            Každému živému tvorovi jednou dojde, že všechno jednou končí. Mnozí z nás svůj konec nečekáme, bojujeme a i když v sobě nemoc těla nepřemůžeme, možná si ani neuvědomujeme, že je daleko statečnější se s koncem smířit. Co když se tedy pravá síla věcí ukrývá na jejich druhé straně? Co když je zlato cennější v tom, že ho někomu daruji a udělám mu radost, než když se budu tvářit, že jsem to opravdu já, kdo ho má? To mě přivádí právě k tomu „byl“, víte?

            To, že nás žene čas totiž ještě nic neznamená. Není ani tak podstatné, jak uložíme člověka, kterého jsme ztratili a jaký kámen v jeho tvář se promění a pamětní deskou nazván bude. Dřevo se rozpadne a kámen po tisících letech zvětrá a oba se ztratí se svým vzkazem, který měl být věčný. My všichni víme, že pamětní deska nestačí. Je důležitý čin – to, pro co ten někdo žil, co si my budeme pamatovat, co nám zůstane v srdci.

            V náruči hlíny zetlí rakev, v tažení času jen málokteré dřevo změní se v kámen a ne každý kámen vydá se po cestě věčnosti, ale ještě dlouho potrvá, než zemře poslední člověk a s ním i celé lidstvo. Ale ani ten poslední člověk by neměl zapomínat, co mu zanechali jiní. Protože jedině tím, že by zapomněl, byl by o to blíže ke svému konci a o to chudší.

           

            Ptám se tedy: co je to pro mě podílet se na Memoriálu Rosti Čtvrtlíka? Je to tak jednoduché a obyčejné, jako jsme jednoduší a obyčejní my, lidé. Nevidím před sebou gladiátorskou arénu, ve které bychom měli být svědky bojů o první cenu, i když vpravdě, ctižádost v lidech je, ta se nesmaže, i já ji znám, ale pro mě je tu Čtvrtlístek naprosto z jiného důvodu: abychom si uvědomili jednu základní věc. Tak prostou a silnou jako byl ten člověk s velkým „Č“. Abychom neměli jen vzpomínky. Ale také jeden druhého. A láska, kterou chováme v srdcích, taková ta jiná, ne zvířecí ani sentimentální, ale smířlivá – láska, jež se pro mě stala pokorou – nás bude i nadále držet naživu i po smrti.

            Budeme-li totiž pamětlivi ostatních a jejich činů, budeme pamětlivi sebe a vztáhneme tak i nesobeckou ruku na ty, kteří přijdou po nás.

 

            Ahoj, Rosťo… Páni! říkám si. Díky za to, že jsi žil a že jsem to nebyl jen já, koho si oslovil, ačkoli jsem si s tebou nikdy ani ruce nepodal… Ale víš – tak nějak „jsi“ tu stále. A víš kde? Jasně, že to víš… Ale přesto: přesně tady, v tomhle místě, kde to tak divně duní a hřeje… Kam nemůže chlad, dokud dýchám – jen zloba těch, co mi nepřejí. I kdyby mi však to srdce rvali z těla, tak mi tě z něho nevyrvou, jako mé rodiče, mé přátele, mé kamarády – mé hvězdy. Protože v pravdě: o co mě nikdo nemůže připravit jsou hvězdy na nebi a lidi v srdci. Můžou mě zavřít do toho nejčernějšího pokoje, vypíchnout mi oči, ale stejně budu vědět, že z nebe hvězdy nestrhnou a lásku ze mě nevytlučou.

 

Petr Horák

 

Fotogalerie

Partneři naší školy:

Netkatalog - ověřená firmaKagawa university JapanSchulzentrum GmündZemědělská škola – Pôdohospodárska školaELECsprutcamProjekt UNIV2trentoeatonSUPŠ BechyněOPVK
Kontakty | Soutěže | Projekty | Akce školy | Prodejna výrobků | PRO RODIČE | Školní jídelna | Spisová služba
© OA, SOŠ a SOU Třeboň 2012
Webdesign inoWeb, tvorba webových stránek na zakázku
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Další informace Rozumím